Rozloučení s Ing. Eliškou Šolcovou,
kazatelkou Jednoty bratrské


Železný Brod 7.2.2015

 

Sestry a bratří, vítám vás apoštolovými slovy: Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi.

 

Zarmoucená rodino, sestry a bratří, vážení přátelé,

děkuji Vám, že jste se přišli rozloučit se zesnulou sestrou Eliškou Šolcovou, kterou Pán Bůh si ho povolal k sobě v ve středu 28. ledna 2015 v 76 letech. Je nám líto, že se její čas mezi námi naplnil.

 

Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději. Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je pro nás připraveno v nebesích a Boží moc nás skrze víru střeží ke spasení, které bude odhaleno v posledním čase. Amen 1.Pt 1,3-5

Zazpívejme společně píseň Ve jméno Krista doufáme, kterou Bohumil Vančura v r. 1936 navrhl jako hymnu Jednoty bratrské.

 

 

Modlitba: Dagmar Kubíčková

Čtení: (J 14,1-3; 17,1-3.24)

 

píseň: Voláme z hlubokosti

 

kázání: Jiří Polma, Ř 14, 7-9

 

Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu. Proto Kristus umřel i ožil, aby se stal Pánem i mrtvých i živých. (Ř 14,7-9)

 

Zarmoucená rodino,

vyjádřili jste tímto textem na smutečním oznámením, že vaše maminka a babička, sestra Eliška Šolcová žila uvědomělým křesťanstvím a vyznávala naději věčného života. Rozdávala vám v rodině a jako kazatelka mnoha dalším lidem to, co získala od svého Pána. Především lásku a zájem. Pomoc a radu. A zvala ke Spasiteli Ježíši Kristu.

 

Sestry a bratří,

apoštolovo poselství, ze kterého je náš vybraný text, hovoří o vzájemné snášenlivosti mezi lidmi. Mluví apoštol o různých biblických důrazech, k nimž se lidé církve různě přiklánějí. Ale to, co všechny spojuje, je život pro Krista. Naše lidské rozdíly a naše projevy víry nejsou podstatné. Všichni žijeme z Kristova díla spásy, pod jeho křížem a nad jeho prázdným hrobem. Proto pro sestru Elišku nebyl problém mít mnohé přátele v různých církevních denominacích, byla ekumenicky otevřená a vstřícná. Sama pocházela z katolické tradice, ale jako kazatelka sloužila v evangelickém prostředí. Žijeme Pánu – bylo pro ni podstatné. A nežijeme pro něj sami, ale ve společenství církve.

 

Nikdo z nás nežije sám sobě, připomíná apoštol obecně známé poznání a potřebu.

Když se člověk narodí, raduje celá pospolitost rodiny. Malý človíček je vítán celou velkou rodinou a všichni mu přejí krásný a šťastný život plný lásky. V křesťanském prostředí je tu navíc společenství věřících, které se raduje s rodiči a je připravené rodině pomáhat při duchovní výchově a připravené rodinu podpírat modlitbami a přímluvami.

Když se narodila Eliška, o hodně dříve, než jiné děti, neměla moc nadějí na život - poslali ji domů umřít. A už tehdy Pánu Bohu patřila, on měl pro ni úkoly pro život – ale to ona ještě nevěděla.

Brzy si však začala zřetelně uvědomovat, že dar života není samozřejmost a má být za něj odpovědná Dárci.

Člověk se rodí do společnosti a společnost má obohacovat obdarováním, které mu Bůh dal. Nikdo z nás nežije sám sobě. Jsme tu i pro druhé a druzí pro nás. Křesťanské společenství je připodobňovánu k Tělu Kristovu, které má jednu hlavu a mnoho údů, které si navzájem slouží k prospěchu celku.

Nikdo nechce žít sám. To by byl život velmi smutný, samota vede k depresím, deprese berou smysl života. Člověk nechce a neumí být sám. Chce a potřebuje žít v lásce a v přátelství. V lásce jsme jeden pro druhého a pro další lidi. Ani k přátelství si člověk nestačí sám. Sestra Eliška dovedla nabízet lásku i přátelství. To byl předpoklad i pro její službu kazatelky. Na místech svého působení vykonávala mnoho pastoračních návštěv. Nabízela sebe a ukazovala ke Kristu. Tak jako je to vyjádřeno v jedné básni v časopise Jednota bratrská (ve stejném čísle, ke kterém byla fotografie nové kazatelky v Ujkovicích, sestry Elišky Šolcové).

 

 

K přátelství si nikdo nestačí sám.

To musí být nejméně dva nebo tři.

Sednou si ke stolu

a každý každému rozdá svůj chléb.

 

K přátelství si nikdo nestačí sám.

To musí být nejméně dva nebo tři.

Sednou si ke stolu

a každý každému upije z pohárku trampot.

 

K přátelství si nikdo nestačí sám.

To musí být nejméně dva nebo tři.

A prvním a posledním Ten,

kdo žehná víno a chléb.

 

Dáváním a přijímáním

všichni se navzájem prostoupí,

aby na sebe nemohli zapomenout.

 

Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá.

Odchází-li člověk ze světa, zasáhne to bolestně opět celou rodinu a společenství přátel, společenství celého sboru. Celé společenství je ochuzeno. Ti, co zůstali, se učí žít bez toho, koho milovali a kdo dosud neodmyslitelně patřil k jejich životu. To je naše dnešní realita. Vzpomínáme na sestru Šolcovou, uvědomujeme si, co vykonala pro nás i pro svého nebeského Pána.

 

Žijeme-li, žijeme Pánu...

Odpovědnost Pánu Bohu vzala vážně - Vyrůstala v aktivním katolickém prostředí, maminka byla katechetkou - a to způsobilo, že tenkrát nemohla studovat na pedagogické fakultě, jak si moc přála. Věřící učitele společnost nepotřebovala a rozhodně nechtěla. Ale popřít své křesťanství, jak jí bylo horlivě nabízeno, Eliška odmítla. Raději se vzdala svého snu být učitelkou.

Vystudovala elektrotechniku. Na studiích se seznámila s budoucím manželem, který jí ukázal život evangelického prostředí. Narodily se jim tři děti. Při práci a péči o rodinu vystudovala pedagogické minimum a mohla učit na průmyslové škole. Oklikou se jí splnil sen být učitelkou. Ale když manželství nevydrželo, vychovávala děti sama. Na začátku 80.let při pobytu v Trutnově se prvně zrodila myšlenka, že bude vypomáhat v evangelickém sboru čteným kázáním. Začala navštěvovat biblické kurzy. V té době ji kamarádka seznámila s Ivanem Šolcem. S ním spojila další svůj život. A přes něj se dostala do Jednoty bratrské. Učili spolu náboženství v Železném Brodě. Odtud byl již jen krok k samostatné službě kazatelky. Ujkovice- Huntířov- Alšovice. Poslední místo už pro ni bylo poznamenáno zdravotními problémy a ubýváním sil. Na všech místech měla misijní odvahu a trpělivost obcházet lidi, zvát je společenství církve a ukazovat jim život s Kristem. Žijeme-li, žijeme Pánu... tohle vědomí ji nikdy neopustilo. Umíráme-li, umíráme Pánu - až sem nyní dospěla sestra Eliška Šolcová. Pán už ji tady nezaměstnává... Ona však věděla, že ani smrtí se Kristu nevzdálí. Věřila naopak, že už bude věčně sním.

 

Proto Kristus umřel i ožil, aby se stal Pánem i mrtvých i živých. (14,9)

Pán Ježíš Kristus nám lidem přinesl velkolepou nabídku: věčný život. Přijmout jej můžeme vírou – ničím jiným, žádnými zásluhami, žádnými mimořádnými výkony. Vírou. „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.“ (J 11,25) Takhle nabízí ze své lásky Pán Ježíš věčný život. Je to neobvyklé slovo pro blízkou osobní zkušenost se smrtí. Ano, smrt ukončuje náš život, v tom nejsme výjimka ze stvoření. Ale také se Ježíšovým slovem o vzkříšení otevírá něco, co neumíme popsat, s čím nemůžeme mít zatím zkušenost, a to je - „rozměr Boží existence?“ do které nás zve a povolává. Vztahem lásky jeho k nám a naším k němu nabízí „život“. Ne naši „nějakou“ vyspekulovanou další existenci s Bohem.

Sestra Eliška věřila, dar přijala.

Amen

 

poslechová píseň

 

vzpomínka: Václav Pospíšil

(viz další samostatná záložka "Vzpomínka od Václava")

 

modlitba

(poslechová píseň)

 

poděkování

rozloučení

 

Loučíme se s tělem sestry Elišky Šolcové. Její duši však poroučíme Božímu milosrdenství v naději vzkříšení a věčného života.

 

požehnání

 

Hospodin požehnej tobě a ochraňuje tebe,

osvěť Hospodin tvář svou nad tebou a buď milostiv tobě,

obrať Hospodin tvář svou k tobě a dej tobě pokoj v Ježíše jménu.

 

píseň : Pane, jenž's mne koupil sobě